O odchodu po 31 letech, introverzi a pocitu, že člověk přestává někam patřit Dnes se po 31 letech uzavírá jedna důležitá profesní kapitola mého života. Po takové době se nabízí jednoduchá věta: změna kariéry. Jenže v mém případě to tak úplně není. Psychologii práce a organizace se věnuji více než 23 let. Nebyla to tedy náhlá změna směru ani impulzivní rozhodnutí začít znovu někde jinde. Spíš dlouho připravovaný okamžik, kdy se vedlejší odborná linie stává linií hlavní. A přes

Den, kdy jsem na vlastní kůži zjistil, že vhodnost na C-level se neměří jen chytrostí Celodenní psychodiagnostické sezení v technologickém impériu nezačíná tím, že se tě ptají, kdo jsi, kde se vidíš za pět let a podobné blbosti. Začíná tím, že podepíšeš NDA . Z textu smlouvy poznáš, o co by mohlo jít, ale nikde nefiguruje jméno zadavatele. Tvá tušení se potvrdí při prvním meetingu, na který dostaneš letenky v businessu. Na letišti čeká uber a až od řidiče se dozvíš, kam

V psychologii práce se opakovaně setkáváme s jedním paradoxem. Někteří lidé se do potíží nedostávají proto, že by selhávali. Ale proto, že dlouhodobě fungují . Plní očekávání. Dodávají výsledky. Nesou odpovědnost. A přesto mají vnitřní pocit, že něco dlouhodobě nesedí, i když navenek není důvod si stěžovat. Tento stav označujeme jako psychologický nesoulad v práci . Nejde o diagnózu. Nejde o selhání. Jde o informaci o vztahu mezi člověkem a tím, jak je jeho práce dlouhodobě u

Zažil jsem to mnohokrát. První týdny v lednu. Kick-off meeting. Zasedačka, prezentace, grafy. A někdo z dozorčí rady. Téma bylo pokaždé podobné, zvýšení výkonu oproti loňsku. Občas doplněné větou o důvěře konzervativních akcionářů. O odpovědnosti. O očekáváních. Formálně to dávalo smysl. Obsahově taky. Akorát že v zasedačce to trochu houstlo. Podřízení manažeři začali být neklidní. Někdy jen lehce. Jindy výrazně. Ani ne snad že by nechtěli podávat výkon. Ale proto