Jedním z nejobtížněji uchopitelných problémů v současné HR praxi je situace, kdy zaměstnanec nadále podává solidní výkon, plní úkoly a formálně „funguje“, a přesto je zřejmé, že se od organizace vnitřně odpojil. Nejde o klasické vyhoření. Nejde o konflikt. Nejde ani o otevřenou nespokojenost. Jde o stav, kdy člověk zůstává přítomen výkonem, ale nepřítomen angažovaností . V praxi se tento jev často označuje jako quiet quitting . Z hlediska personální diagnostiky je však podsta

Nejvíc rizikové nejsou týmy, které nefungují, ty jsou vidět a o těch se mluví. Naopak ho představují týmy, které fungují až příliš dobře .   Plní cíle, dodávají výsledky a neptají se. Neotravujou.   V praxi jsem to viděl mnohokrát. Výkon drží, KPI sedí, reporty vypadají dobře.   A přesto se něco mění, z rozhovorů mizí lehkost, z dřívějších vizionářů mizí iniciativa. Otázky se zkracují. Odpovědi zrychlují.   A to celé proto, že výkon začal nahrazovat orientaci .   Výkon je v t