Klid není totéž co otupění

Na začátku kariéry jsem dostal příležitost podílet se na restrukturalizaci čerstvě zprivatizované společnosti s řadou dceřiných podniků.

Bylo to hodně práce.

Komplexní struktura, různé kultury, různé zájmy.

A já jako člověk, který má rád strukturu, jsem marně hledal něco, co by to celé spojovalo.

Nějaký společný jmenovatel.

Dlouho jsem měl pocit, že lidé kladou odpor.

Tichý, nenápadný, ale systematický.

Až později mi došlo, že o odpor vlastně nejde.

To, co jsem viděl napříč managementem i personálem, nebyla vzpoura.

Byla to pasivní rezistence způsobená otupěním.

Lidé nebyli v konfliktu, ani nebojovali.

Jen už… nebyli opravdu přítomní.

Otupění totiž nevypadá dramaticky.

Nevyvolává hádky ani krize.

Naopak.

Porady probíhají klidně.

Rozhodnutí se formálně přijímají.

Nikdo si otevřeně nestěžuje.

Jedna paní ředitelka třeba začínala každou poradu větou:

Stalo se to, co se stalo.

Porady sloužily pouze ke konstatování zjevného.

Zvenčí to může působit jako stabilita.

Jako klid.

Jenže to není klid, který by držel směr.

Je to klid, který vzniká z dlouhodobého přetížení a ztráty vlivu.

Tehdy jsem poprvé pochopil rozdíl, který je v praxi zásadní.

Klid znamená, že člověk ví, kde je a proč tam je.

Má orientaci. Má vztah k rozhodnutím. Má vnitřní účast.

Otupění je takový "ochranný" režim.

Vzniká ve chvíli, kdy už člověk dlouho nemá pocit, že může něco skutečně ovlivnit, kdy už to vzdá.

Navenek vypadají podobně.

Uvnitř jsou to opačné stavy.

Otupění se často maskuje jako profesionalita a ta se zaměňuje za to, co prostě jenom děláme dlouho.

Lidé:

• přestávají klást otázky

• omezují se na minimum nutné k přežití

• přestávají investovat energii tam, kde se stejně nic nemění

Protože se naučili necítit už frustraci, kterou by stejně neměli komu projevit.

Pro systém je to zrádné.

Protože otupění:

• nezpůsobuje konflikty

• nesnižuje výkon hned

• nevypadá jako problém

Naopak může chvíli zvyšovat „hladký chod“.

Jenže cena se platí jinde.

Vymizí iniciativa a zodpovědnost se zploští.

Rozhodnutí se dělají bez vnitřního vztahu. A systém si toho často všimne až ve chvíli, kdy už se něco nedá rychle vrátit zpět.

Tehdejší restrukturalizace mě naučila jednu věc, kterou jsem si nesl celou další kariéru:

Největší riziko pro firmu není odpor, ale otupění, které se tváří jako klid.

Protože odpor se dá pojmenovat, kdežto otupění se jen tiše rozlévá.

Pro leadership je rozdíl mezi klidem a otupěním klíčový.

Klid:

• umožňuje nést nejistotu

• drží rámec, i když se mění okolnosti

• dává lidem pocit orientace

Otupění:

• snižuje napětí tím, že snižuje účast

• chrání jednotlivce, ale oslabuje celek

• vytváří iluzi stability bez skutečného směru

Možná tedy stojí za to se neptat:

„Jsme v klidu?“

Nebo ještě lépe:

„Je ten klid výsledkem orientace nebo už to ochranný mechanismus?“

Protože ty dvě věci vypadají podobně, ale vedou každá úplně jinam.