Proč se snažíme být nezaskočení

 V praxi vidím jednu věc pořád dokola.

Lidé nemají problém s tím, že by nevěděli, co mají dělat.

Mají problém s tím, že nevědí, v jaké situaci se vlastně nacházejí.

Popisují to různě.

Jsou zahlcení.

Je toho moc.

Všechno se pořád mění.

A času je čím dál méně.

Jenže když se u toho na chvíli zastavíme, většinou nejde o množství práce.

Jde o něco tiššího a méně viditelného.

Chybí struktura, o kterou by se dalo opřít rozhodování.

Mozek, ten totiž nefunguje podle seznamu úkolů.

Nejde podle checklistu.

Není to ani metoda „když–tak“.

Nejde dokonce ani podle návodu.

Mozek si vytváří mapu.

Nevnímá realitu po jednotlivých krocích, ale po vzorcích.

Rozlišuje, v jakém typu situace se nachází.

Co tu obvykle funguje.

Kde se opakovaně chybuje.

A co už jednou vedlo do slepé uličky.

Když se ocitneme v nové situaci, a přesto jednáme poměrně jistě, není to žádné kouzlo.

Je to rozpoznání struktury.

Pocit, že „tohle už někam patří“.

V kognitivní vědě se tomu říká prediktivní zpracování. Jeden z lidí, kteří tenhle pohled pojmenovali nejpřesněji, je Karl Friston. Jeho práce ukazuje jednoduchou věc, mozek se nesnaží být geniální.

Snaží se nebýt zaskočený.

Proto si neukládá postupy.

Neříká si, nejdřív tohle, pak tamto.

Spíš si pamatuje, že „tohle je typ situace, kde dává smysl tahle logika“.

Problém nastává ve chvíli, kdy mapa chybí.

Nebo kdy se podle ní nedá orientovat.

Nejistota sama o sobě není problém.

Problém je nejistota bez rámce.

Ve chvíli, kdy člověk neví, jestli řeší lidi, nebo systém.

Jestli jde o krátkodobé rozhodnutí, nebo o změnu směru.

Jestli hasí konkrétní problém, nebo opakuje stejný vzorec v jiném kontextu.

Mozek v tu chvíli udělá jedinou věc, kterou může.

Začne se chytat detailů.

Kontroluje.

Zrychluje.

Rozpadá rozhodování na malé, zvládnutelné kusy.

Vzniká operativa a mikrořízení.

A tím pádem nevyhnutelně pocit zahlcení.

Ne že by bylo práce víc než dřív, ale prostě proto, že chybí mapa, podle které by šlo poznat, co je podstatné a co ne.

A pak je tu ještě jedna, méně viditelná situace.

Ona ta mapa existuje.

Ale nedá se číst.

Většina lidí má nějaké přirozené nastavení.

Způsob, jak přemýšlí.

Jak se rozhoduje.

Jak pracuje s tlakem, rizikem a odpovědností.

A podle té mapy jde.

Jenže prostředí, role nebo systém jej často nutí chovat se jinak, než jak je vnitřně nastavený.

Dlouhodobě.

Každý den.

Tohle není selhání.

Tohle je nesoulad.

Ve WinQuo ho měříme pomocí Indexu nesouladu.

Nejde o to, že by člověk dělal špatná rozhodnutí.

Jde o to, že je nucen rozhodovat proti své vlastní mapě.

Výkon to dlouho zakrývá.

Člověk funguje.

Dodává výsledky.

Ale stojí ho to víc a víc energie.

A hlavně, postupně přestává své mapě věřit.

Ne že by ji neměl, jen se podle ní nedá bezpečně jet, protože ji neumí číst.

A když se nedá číst mapa, mozek se znovu vrací k detailům.

Ke kontrole.

Ke zrychlování.

Ke snaze mít všechno pod dohledem.

Ne snad, že by to bylo efektivní, ale snižuje to riziko překvapení.

V leadershipu tohle vidím velmi často.

Lidé řeší „nový“ problém.

Pak další.

A další.

Jenže při zpětném pohledu nejde o sérii různých situací.

Je to jeden a tentýž vzorec, pokaždé jen v jiném kabátě.

Dokud se nepojmenuje nesoulad mezi vnitřním nastavením člověka a nároky role nebo systému, bude se měnit řešení, zrychlovat rozhodování a zvyšovat tlak.

A přitom se nic podstatného nezmění.

Proto WinQuo nikdy nebylo nástrojem na odpovědi, ale mapou rozhodování.

Pomáhá lidem pochopit v jakých typech situací se opakovaně ocitají,

jaké rozhodovací vzorce si nesou, a kde je jejich přirozené nastavení v konfliktu s prostředím.

Index nesouladu neříká: „něco je špatně“.

Říká: „tady se dlouhodobě jde úplně mimo mapu“.

A když se tohle pojmenuje, často se stane něco zvláštního.

Lidé se nerozhodují rychleji.

Rozhodují se klidněji.

Ne proto, že by měli víc informací, ale že znovu vidí, kde na mapě stojí a kde už ne.

Možná se tedy nesnažíme být úspěšní, ani správní ani kdovíjak výkonní.

Možná se hlavně snažíme nebýt zaskočení.

A role lídra dnes není mít odpověď, ale dokázat se na chvíli zastavit a říct si:

„Počkej, než začneme řešit jednotlivé kroky, pojďme si ujasnit, v jakém typu situace vlastně jsme."

Protože bez mapy, nebo v nesouladu s mapou, je i správné rozhodnutí jen náhoda.