Aneb proč ve firmách nestačí zkušenost, intuice ani „dobrý pocit“ Ve firmách často mluvíme o strategii, výkonu, leadershipu nebo změně. Ve skutečnosti ale pod tím vším leží jedna základní schopnost: umět dobře rozhodovat . A právě tady vzniká zajímavý paradox. Špatná rozhodnutí zpravidla nedělají jen nezkušení lidé. Dělají je i velmi chytří, zkušení a zodpovědní manažeři. Je to často proto, že v pracovním prostředí rozhodování zkresluje tlak, nejistota, únava, ego, firemní ku

Toto téma stojí na jednoduchém, ale nepříjemně přesném pozorování: Největší riziko tlaku často není jeho intenzita. Je to jeho zneviditelnění. Jakmile se dlouhodobý tlak stane „normálem“, přestává fungovat seberegulace. V psychologii se pro to používá pojem stress habituation (habituace na stres) : mozek si na dlouhodobý, opakovaný podnět zvykne, a tím klesá citlivost na signály přetížení . V praxi se pak děje to nejzrádnější: výkon může dlouho fungovat, a právě proto se prob

Když jsme začínali s firmou znovu od začátku, udělali jsme jednu důležitou věc. Řekli jsme si, co už nikdy nechceme opakovat. A pak jsme si, možná tedy lehce naivně slíbili i pár věcí sami sobě. Jedna z nich je, že se nepletu do executivy marketingu . Starám se o strategii. O směr. O to, kam jedeme. A občas o dobrodružný výlet mimo komfortní zónu. A takhle jsem si to všechno rozdělili. Martin měl na starosti podcast. Já redakci blogu. On obsah. Já formu. A dneska vyšel Marti

V HR praxi existuje typ rozhodnutí, které je zpětně hodnoceno jako chybné, a přesto se mu velmi obtížně přisuzuje konkrétní vina. Výběr proběhl korektně. Data byla k dispozici. Rozhodnutí odpovídalo tehdejším potřebám organizace. A přesto se s odstupem času ukáže, že mělo významné negativní dopady . Ne nutně okamžité a viditelné, ale kumulativní a drahé. Z pohledu HR pak vzniká nepříjemná otázka: Jak se mohlo stát, že racionální rozhodnutí vedlo k dlouhodobým ztrátám? Proč ta

Jedna z nejnáročnějších situací pro HR nastává ve chvíli, kdy tým jako celek nefunguje, přestože při pohledu na jednotlivce není zjevný problém . Lidé mají kompetence. Výkon jednotlivců je přijatelný nebo dobrý. Neobjevují se výrazné konflikty ani porušování pravidel. A přesto tým: nezvládá spolupráci, zpomaluje se v rozhodování, nedokáže se adaptovat na změny, opakovaně selhává v koordinaci práce. Z pohledu HR je situace obtížně uchopitelná: není koho „řešit“, ale výsledek n

V HR praxi existuje typ situace, která je dlouhodobě přehlížená právě proto, že nenaplňuje klasická kritéria problému . Manažer není konfliktní. Nezvyšuje hlas. Nechová se neeticky. Nevykazuje znaky „toxického vedení“. A přesto tým pod jeho vedením postupně ztrácí energii, iniciativu a odpovědnost. Výsledky stagnují. Spolupráce slábne. Schopní lidé odcházejí nebo se stahují a podávají minimum nutného výkonu. Z pohledu HR je situace nejasná: není na co si stěžovat, ale něco zj

Jedním z nejobtížněji uchopitelných problémů v současné HR praxi je situace, kdy zaměstnanec nadále podává solidní výkon, plní úkoly a formálně „funguje“, a přesto je zřejmé, že se od organizace vnitřně odpojil. Nejde o klasické vyhoření. Nejde o konflikt. Nejde ani o otevřenou nespokojenost. Jde o stav, kdy člověk zůstává přítomen výkonem, ale nepřítomen angažovaností . V praxi se tento jev často označuje jako quiet quitting . Z hlediska personální diagnostiky je však podsta

Jedna z nejvíc frustrujících situací v HR praxi vypadá zhruba takto: kandidát splňuje požadavky role, výsledky diagnostiky odpovídají očekávání, výběrové řízení proběhlo korektně, a přesto se v reálném provozu ukáže, že rozhodnutí nebylo funkční. Ne hned. Ne dramaticky. Spíš postupně, v každodenní práci. Člověk má kompetence, ale prostředí ho „vyčerpává“. Plní úkoly, ale ztrácí orientaci v prioritách. Formálně je vhodný, prakticky se míjí s tím, co role skutečně vyžaduje. Zpě

Na školách dnes často běží kariérní testování v dobré víře: aspoň něco dát do ruky rodičům, dětem, výchovným poradcům. A některé testy opravdu stojí na dobrých základech. Používají zavedené koncepty jako zájmy (RIASEC) nebo rysy osobnosti (Big Five). Tyto rámce jsou v kariérní psychologii dlouhodobě používané a mají slušnou oporu ve výzkumu. Například shoda zájmů s prostředím souvisí s pracovními výsledky a v metaanalýzách vychází, že tzv. „interest congruence“ má vztah k vý